Sezona žen BK Týn nad Vltavou aneb Plnění slibů
Sezona 2010/2011 vltavotýnským basketbalistkám skončila a zdálo by se, že ji musíme hodnotit jako neúspěšnou. Vždyť ze všech utkání, která naše děvčata absolvovala, zvítězila pouze jednou jedinkrát, a to v posledním duelu se Slovanem Jindřichův Hradec. Původně obsáhlou reportáž, kterou jsem plánoval napsat, smrsknu jen na konstatování skóre jednotlivých čtvrtin z pohledu domácího Týna, který se konečně „hecnul“ a přehrál o mnoho zkušenější (a zároveň o dost pomalejší) soupeřky: I. 12:4, II. 27:19, III. 36:27, IV. 48:40. Dělám to především proto, že bych raději zhodnotil celou sezonu i vzhledem k tomu, že se moc článků o ženském týmu během roku nenapsalo a webové stránky využívají bohužel téměř výhradně muži. (Nebylo by špatné, kdyby některá z hráček našla odvahu a pravidelně přispívala třeba jen krátkými reportážemi z utkání a činnosti týmu vůbec. Vím ale na druhou stranu, že to vyžaduje obětovat nemálo času a úsilí.) Nyní už ale slíbené hodnocení zdánlivě „neúspěšné sezony.“
Nebyl jsem asi jediný, koho loňské léto příjemně překvapila skupinka holek z Českých Budějovic, Pacova a Bechyně nadšených do basketbalu do té míry, že přijely absolvovat společné soustředění v Klatovech a s odhodláním pak také vstoupily do následující sezony. Je smutným, ale i příjemným paradoxem, že kromě jedné – občas dvou hráček Týn nad Vltavou reprezentují děvčata z různých končin jižních Čech. Ačkoliv vltavotýnským klubem prošlo v žákovských kategoriích mnoho dívek, jen málokterá má chuť nebo možnost v dospělém věku s basketbalem pokračovat. (Důvody jsou různé – škola, rodina, práce, zdravotní stav apod.) Přesto může být nadšení pro sport takové, že se pravidelně jednou do týdne vydá parta holek z velké dálky do Týna zatrénovat si nebo vyrazí oba víkendové dny sehrát basketbalový zápas.
Myslím, že postupné opadání nadšení v průběhu soutěže nelze nikomu vyčítat. Představy a plány jsou hezká věc, ale realita člověku nachystá různá zklamání a překážky. Důležité ale je, jak nakonec celá sezona plná porážek, odchodů a příchodů různých hráček, bouřlivých výměn názorů, ale i tichého trucování dopadla. V týmu se vykrystalizovalo pevné jádro, které je ochotné pro basket leccos obětovat a může se stát stabilním pilířem pro další fungování týmu. Tento výsledek pro mě osobně maže všechny porážky a troufám si říci, že sezona z tohoto hlediska byla veleúspěšná. Mohlo se totiž snadno stát, že by se dostatečné množství „jádrotvorných“ členů nenašlo, což by znamenalo samozřejmě rozpad družstva a počáteční nadšení by se proměnilo v nic.
Existuje celkem přesná charakteristika týmového hráče, který je pevným kamenem stavby celého jádra týmu: Je to člověk ochotný něco obětovat – čas, osobní volno, peníze, je tolerantní a nesobecký – celou sezonu vysedává na lavičce, aby ty „šikovnější“ vystřídal na dvě minuty v závěru zápasu nebo když se zraní, vrhá se pro míč a schytává rány, nevzdává zápas a nesóluje, i když jeho slabší spoluhráč už popáté zbytečně ztratil míč, přeje ostatním úspěch a pomáhá jim zlepšovat se, přestože se právě sám trápí, kdykoliv ochotně vystřídá, snaží se o dobrou náladu v týmu – povzbuzuje a hecuje ostatní, organizuje zápasy, obtelefonovává spoluhráče… Nejdůležitější na tom ale je, že to vše dělá bez očekávání nějakého ocenění, pochvaly, potlesku nebo plácání po rameni – dělá to všechno jen z potřeby mít basket jako součást svého života a proto, že je mu v partě podobně smýšlejících a jednajících lidí dobře.
Než se nad klávesnicí mého počítače definitivně rozpláču, rád bych k naplnění slibu, že napíšu reportáž pro ženy, ještě přidal upřesnění slibu druhého. Ten jsem pronesl po utkání v Jindřichově Hradci, když šestice statečných (tři Lenky, Andy, Čipi a Eliška) sahala v takovémto počtu po vítězství a nakonec vyčerpané po bojovném výkonu těsně prohrály v samotném závěru. Takže pozvání na večeři platí, jen se ještě domluvíme kdy a kam (navrhuji třeba nějaký pátek po basketu). Ozvat se ale musíte vy – nemám na to ani čas, ani peníze… (-:
